*JAK JSI MOHL?*
Když jsem byla štěňátko, zabavila jsem Tě svou hravostí a rozesmívala jsem Tě. Nazýval si mě svým děťátkem a přes mnohé rozkousané boty a jiné pohromy jsem se stala Tvým nejlepším přítelem. Vždy, když jsem byla zlobivá, pokýval si nade mnou prstem a zeptal jsi se: "Jak si mohla?!" - Ale nakonec si mi vždy odpustil, povalil si mě na záda a poškrábal na bříšku.
Moje výchova k čistotnosti trvala trochu déle, než jsi předpokládal, protože jsi byl hrozně zaneprázdněný, ale spolu jsem to zvládli. Pamatuji si ty noci, když jsem byla přitulená v posteli k Tobě, naslouchajíc Tvým tajemstvím a snům a věřila jsem, že život prostě nemůže být lepší. Chodili jsme spolu na dlouhé procházky, běhali jsme v parku, jezdili v autě, zastavili se na zmrzlinu (mně si dal jen kornoutek, protože prý zrmzlina není dobrá pro psy) a dřímala jsem na slunci, když jsem čekala Tvůj příchod domů na konci dne. Postupně jsi začal trávit víc času v práci a víc času si věnoval hledání lidského partnera a svojí kariéře. Čekávala jsem na Tebe trpělivě, utěsoval Tě, když jsi měl zlomené srdce a byl jsi zklamaný, nikdy jsem Ti nevyčítala špatné rozhodnutí, vždy jsem nadšeně vítala Tvůj příchod domů a těšila jsem se s Tebou, když jsi se zamiloval.
Ona, teď Tvoje žena, není "pejskař" - ale i tak jsem ji přivítala v našem domě, snažila jsem se projevit svou náklonost a poslouchala jsem ji.
Byla jsem šťastná, protože jsi byl šťastný Ty. Potom přišli děti a já jsem byla vzrušená spolu s Tebou. Fascinovala mě jejich růžovost, jejich vůně a též jsem se o ně chtěla starat. Ale Ty a ona jste se obávali, že bych jim mohla ublížit a já jsem strávila většinu času zavřená v jiném pokoji nebo v kleci. Ach, jak jsem je chtěla milovat, ale stala jsem se "zajatcem lásky". Když vyrostli, stala jsem se jejich kamarádkou. Věšeli se na mou srst a tahali se za ní nahoru na své vratké nožičky, strkali mi prstíky do očí, zkoumali moje uši a dávali mi pusinky na nos. Milovala jsem to všecko okolo nich a jejich dotyk - přestože Tvůj dotyk byl teď takový ojedinělý - a kdyby bylo třeba, bránila bych je vlastním životem. Vkrádala jsem se do jejich postelí a poslouchala jejich trápení a tajné sny a spolu jsem čekali na zvuk Tvého auta na příjezdové cestě. Bývali časy, že když se Tě zeptali, jestli máš psa, Ty jsi vytáhl z peněženky moji fotku a vyprávěl jsi jim o mě příběhy. V posledních letech už jen povíš "ano" a změníš téma.
Už nejsem "Tvůj pes", ale "jen pes" a rozčilují Tě všechny výdaje na mě. Teď más velkou pracovní příležitost v jiném městě a Ty a oni se budete stěhovat do bytu, kde není dovolené mít zvířata. Udělal jsi správné rozhodnutí pro svoji rodinu, ale byly asy, když i já jsem byla Tvá rodina. Byla jsem vzrušená z cesty autem, když jsme přijeli k zvířecímu útulku - byli tam cítit psi a kočky, strach a beznaděj. Vyplnil si papíry a pověděl: "Vm, že jí najdete dobrý domov". Pokrčili rameny a věnovali Ti bolestný pohled. Poznali reálnost umístění psa ve středním věku, i když s "papíry". Musel si vyprostit prsty Tvého syna z mého obojku, když křičel: "Ne, tati! Prosím, nenechej je sebrat mého psa!" A já jsem měla o něho starost; a jakou lekci jsi mu to právě dal o přátelství a věrnosti, o láce a zodpovědnosti a o úctě k celému životu? Rozloučil jsi se se mnou poplácáním po hlavě, vyhnul si se mému pohledu a zdvořile si odmítl sebrat můj obojek a vodítko.
Pospíchal jsi, protože jsi měl nějaký termín a teď mám jeden i já.
Když jsi odešel, ty dvě milé paní řekly, že jsi pravděpodobně o všem věděl několik měsíců dopředu a neudělal jsi žádný pokus najít mi nový domov. Potřásly hlavou a pověděly: "Jak mohl?" Věnují nám v útulku tolik pozornosti, kolik jim jejich nabitý rozvrh dovolí. Krmí nás, samozřejmě, ale moje chuť k jídlu se ztratila už před mnoha dny. Nejdřív jsem vyskočila a pospíchala ke vchodu vždy, když někdo procházel okolo mého kotce, doufajíc, že jsi to Ty, že jsi změnil názor - že to celé byl jen zlý sen... A nebo jsem doufala, že to bude aspoň někdo, kdo se o mě zajímá, někdo, kdo mě zachrání. Když jsem si uvědomila, že nemůžu soupeřit o upoutání pozornosti s hravostí šťastných štěňat, neuvědomujících si svůj osud, ustoupila jsem do nejvzdálenějšího kouta a čekala jsem...
Slyšela jsem její kroky, když pro mě přišla na konci jednoho dne a kráčela jsem za ní uličkou do oddělené místnosti - velmi tiché místnosti.
Dala mě na stůl, poškrábala za uchem a pověděla mi, abych se nebála. Srdce mi bušilo v předtuše toho, co příjde, ale míchal se v tom i pocit úlevy. "Zajatec lásky" odešel v příběhu dní... Jak to už mám v povaze, víc jsem se strachovala o ni. Břemeno, které nosí jí hrozně tíží, a já to vím stejně, jako jsem poznal každou Tvou náladu. Jemně mi oholila přední nohu a slza stekla dolů po její tváři. Oblízla jsem její ruku steně jako jsem byla zvyklá Tebe utěšovat před mnohými roky. Odborně vsunula jehlu do mé žíly. Pocítila jsem píchnutí a studenou tekutinu proudící do mého těla, ospale jsem si lehla, podívala jsem se do jejích milých očí a zamrmlala jsem: "Jak jsi mohl?" Možná proto, že rozuměla mé psí řeči, řekla: "Je mi to tak líto." Poplácala mě a honem mi vysvětlovala, že je to její práce zabezpečit, že půjdu na lepší místo, kde mě nebudou ignorovat, týrat ani zanedbávat a kde se nebudu muset bránit - místo plné lásky a světla, tak odlišné od tohoto místa na zemi. A s posledním zbytekem mé energie jsem se jí snažila přesvědčit zavrtěním ocasu, že moje "Jak jsi mohl?" nebylo myšlené na ní. Bylo určené Tobě, můj milovaný pane, na Tebe jsem myslela. Budu na Tebe myslet a čekat navždy. Kéž by Ti každý v Tvém životě prokázal takovou věrnost...
* KONEC*
Poznámka autora: Pokud Vám článek "Jak jsi mohl?" vehnal slzy od očí, tak jako mně, když jsem ho psal, je to proto, že je to příběh složený z osudů miliónů zvířat, které umírají každý rok v útulcích. Vítaná je snaha všech, co by chtěli článek dál šířit pro nekomerční účely.